O pragmaticích
Kde končí ochota k upřímnosti, tam si člověk klade říši pragmatismu. Idealismus se stal označením pro rozmar a toho, kdo se k němu hlásí, zveme naivním snílkem. Ale řekněte mi, pragmatici, pamatujete si, za co jste položili své ideály?
Člověk se ve jménu menšího zla vrhne po kompromisu, ale důvod, kvůli kterému se ke kompromisu uchýlil, vždy dříve či později zanikne, protože svět se pořád mění. Takovému jedinci nakonec zbydou jen kompromisy bez příčiny i účelu. Člověk, co žije v kompromisech výměnou za ztrátu své duše, se pak nazve pragmatikem. Bolí to totiž méně, než si přiznat, že ztratil sám sebe výměnou za nic.
Pragmatici pak mezi sebou bojují o to, aby kompromis ostatních neohrozil ten jejich. Největší ironií je, že ideály mívali stejné. Největším a jediným pragmatismem totiž je držet se ideálů.
O slabém muži
Slabí muži svoji touhu po síle delegují na muže, které považují za silné. A muži, které považují za silné, svou sílu zpravidla projevují násilím a hrubostí. Když silný muž svou sílu takto projeví, slabý muž nabývá dojmu, že ona síla je zároveň jeho vlastní silou a začne se tetelit blahem – v každém takovém momentě mu padá ze srdce kámen zodpovědnosti za svůj vlastní život, jež nosit vyžaduje alespoň špetku vlastní, opravdové síly. Proto slabí muži spokojeně hnijí v nečinnosti a radují se z každodenních násilností mocnějších mužů – dvakrát více se radují, je-li ono násilí pácháno na ženě. Nesnesou totiž, že většina žen jsou dnes více mužem než oni sami.